Expedice 2013 Ukrajina, Černobyl, Pripjať

Tak trochu jiná, podivná dovolená

Rád bych vám tímto blogem zprostředkoval návštěvu tak trochu jiné Ukrajiné. Cílem naší výpravy se stal přilehlý východ. Navštívíme zde i místa pro člověka naprosto zapovězená a s dlouhodobým životem neslučitelná. Atmosféru nám naaranžuje a kulisy předchystá ruská mašinérie v pozdním socialismu květn(ov)ého večera roku 1986. Svojí p(ř)ítom(n)ostí a hrubými zásahy změnila děj událostí tak trochu do jiné rovinné ;)

V úvodu našeho jaderného (na)bádání by bylo vhodné si připomenout události roku 1986/87 z pohledu (zatím) největší jaderné katastrofy v dějinách, která urychlila rozpad Sovětského svazu a změnila tvář a život v celé Evropě.  Pokud se chcete dozvědět fakta, zhlédnout timeline roku 1986/87, na Internetu koluje mnoho dobových dokumentů. Pro všechny nezna-atomy, kteří by rádi podnikli podobnou expedici a poznali krásy (ne)dotčeného východu, kde se doslova a do písmene zastavil čas, let's go...

Brzké vystřízlivění

Myšlenka návštěvy Ukrajiny a zóny samotné mě děsí již několik let. Až nyní však křišťálová koule a samotné hvězdokopule promluvili o Pelyňku tak jasně, že jsme jej nemohli už dále opomíjet. Určili jsme si deadline na 7. května 2013 a začali makat na společném snu zvaném CH3rNoBYL.
Dostali jsme typ a kontakt na průvodce černobylské zóny Sergeje Lopatoviče, který by nám dokázal vyřídit povolení za pár flašek methanolové vodky, karton cigaret a vagón žvýkaček. Určitě bychom přihodili i nějakou svlíkačku za kačku. Pro tento účel jsme do naší expedice najali zvířátka zvané ženy. Bohužel po dlouhé, opravdu dlouhé době, která by se dala přirovnat k období okupace Leningradu, zjišťujeme, že se drahý Sergej uchlastal k smrti a že ho zcela jistě sežrala radiace.

Dobře... vytáhl jsem ježka z klece a jal se vší rozvážností použít Tleskačův plán Bé. Napsali jsme prosbu ohledně návštěvy elektrárny samotnému řediteli chnpp, to vše spisovnou azbukou. Fax vesele zachrochtal a ohlásil splnění úkolu. Pak už probíhalo čekání.. dlouhé čekání... o mnoho dní později... o měsíc později... nic. Stejně naraženou kostrč jsem pocítil v případě emailové korespondence, kde jsem byl nucen si vypnout antispamovou kontrolu kvůli možným odpovědím z Ukrajiny. Kromě přiblbých spamů typu... já, tvůj drahý miláček.. výhra v loterii klikni sem... viagra forever... žádný smysluplný email z černobylské elektrárny nepřišel.... První kontakt s Ukrajinou vyzněl velmi negativně a špatná pověst ukrajinské byrokracie potvrdila obecné klišé o ukrajinské lehkovážnosti. Není se čemu divit, že jsou Ukrajinci tam, kde jsou.

Impérium odvrací úder

Po předešlém defilé ignorantství jsme stáli před krutostí zvolit vhodnou cestovku, která nám zajistí potřebná povolení a vstup samotný. Předem jsem zavrhnul myšlenku dotovat lichvu českých překupníků (cestovní kanceláře) a jal jsem se kontaktovat ukrajinskou farmu osobně. V boji se silným východem je potřeba si uvědomit, že každá kopějka, hřivna a jiný salát v ukrajinských umaštěných rukou je hodně nejistá investice a je potřeba zvolit seriózní, cestovní institut. Tuto podmínku splňovali hned tři cestovní hřebci, což je přímo závratné číslo.

www.chernobyl-tour.com

Pravděpodobně nejjistější, ale také nejdražší způsob k návštěvě zóny. Problémem této cestovky bylo zajistit individuální termín pro naši čtyřčlennou posádku. Nabízí pouze vlastní dopravu.

www.stayinkiev.com

Nabízí finančně velmi zajímavé řešení s vlastní dopravou, komunikují okamžitě a zdají se být seriózní a vstřícní, disponují mnoha termíny.

www.tourkiev.com

SoloEast Travel

Po první lustraci a potvrzení spolehlivosti této cestovní kanceláře našimi ukrajinskými přáteli, jsem se rozhodl oficiálně s noblesou prezidentské kanceláře a razítkem českého lvíčka oslovit tyto zadarmožrouty. Napsal jsem email na jejich oficiální box..... nic... Přidal jsem si dvě sexy kočky (operátorky dané cestovky) Natasha a Inna do skype a znovu jsem se jich začal dotazovat na možnosti zprostředkování návštěvy zóny. I když holky chatovali každý den online, dlouho žádná odpověď… po pár dnech se přeci jen Natasha ozvala s výmluvou nefunkčního Internetu. Za prvé pracuji jako IT a za druhé nejsem debil… ale budiž. V té době jsem však už komunikoval s Innou, které se uráčila odpovědět na můj dotaz poslaný z formuláře jejich webovek. Takto ve zkratce probíhala naše až vražedně úsměvná konverzace.

Martin > Inna
Inno, chceme navštívit zónu vlastní dopravou, je to možné a jaká je cena pro 4 členy.

Inna > Martin
Dobrý den Martine, kde jste přišel na to, že můžete použít vlastní dopravu v zóně? Návštěva je možná pouze vlastní dopravou za asistence přiděleného průvodce. Jezdíme z Kyjeva a individuální tour tě vyjde na 200$ za osobu.

Martin > Natasha
Natasho, chceme navštívit zónu vlastní dopravou, je to možné a jaká je cena pro 4 členy.

Natasha > Martin
Ahoj Martine, no jasně, noproblema, na Dityatky tě bude čekat náš guide, který přisedne do vašeho vozu. Cena za hlavu při využití vaší dopravy je 160$.

No jelikož si Natasha po ránu šlehla více houbiček a její nabídka byla pro nás jednoznačně zajímavější, než nabídka Inny pracující ve stejné kanceláři, komunikuji již výhradně s Natashou a po pár upřesňujících informacích (nahlášení osob, pasů, spz auta) platíme tour přes paypal. Na email dostávám potvrzení platby a veškeré instrukce ohledně tour mi Natasha posílá obratem. Dobrodružství začíná!

Příprava na expedici

Buším v posilovně, pravidelně hladovím, trénuji krátké sprinty, trénuji maratóny, zkouším se vyhýbat kulkám alias Týjo Metr-X. Navštěvuji Chucka Norrise a cenné rady mi předává i Macgyver na jehož chatě na vysočině testuji úprk skrze hvězdnou bránu. Tohle všechno by se vám na Ukrajině nedej bože v Bělorusku mohlo hodit. A teď trochu vážně. Očekávám milé a přívětivé lidi, očekávám byrokracii a úplatky ukrajinským celníkům, očekávám všemožné úplatky po cestě (cigarety, žvýkačky), reálně uvažuji i o přepadení a zlodějíčcích v kyjevském metru. Sečteno a podtrženo, těším se. Týden před odjezdem dostávám cestovní horečku a s teploměrem u zadku sklepávám každý den jednu desetinu stupně. Ležím v posteli a relaxuji, všechno ostatní do-zařizování nechávám na ostatních členech expedice.

4. 5.

V sobotu vynáším věci do průjezdu našeho baráku a usedám na patník. Přežvykuji řapíkatý celer bez filtru a popíjím šalvějový čaj. Během krátké doby volají fotovidlácí Víťa a Dita (ostatní členové expedice) a jejich Šaran s přívěsem se ztrácí v nekonečných uličkách velkoměsta zvaného Vsisko o 140 obyvatelích. Monstrum o délce dvaceti metrů dosedá před domem a z prašného dýmu poznávám siluety fotovidlí. Jelikož nejsme omezeni velikostí a hmotností zavazadel, nakládáme 400kg fotografické techniky a 200kg řízků, konzerv, pohanky, česneku, zázvoru a nějaká ta farmaka. Zvedáme kotvy a najíždíme na dálnici D1 do Ostravy. Odtud frčíme po polské A4, E40. Na mýtné bráně jsme nuceni zaplatit poctivé 4 eura. Malé překvapení je pro nás fakt, že nám drobné vrací v národní měně. Tyhle polské jánošíky na umaštěných bankovkách já nepoznáje a polské bankovky tak končí v zatracení. Brzy na to platíme další 4 eura a z-vratky polských jánošíků začínáme pomalu stavět malou armádu. Z blbého odbočení sjíždíme do Krakova a skládáme autoškolu skupiny BE. S karavanem u zadku se cesta natahuje. Naše harmonika se chová nestabilně a kličkování v úzkých uličkách vybombardováno Krakova ji nedělá moc dobře. Stalé a častěji nás přepadá divný pocit, že nás někdo nebo něco celou tu cestu sleduje ;) Brzy najíždíme zpátky na dálnici a zjišťujeme problém s nefunkčním pravým blinkrem v pozadí karavanu. Další problém nastává v pozdních kukačkách, kdy máme defekt na ventilku, kolo na karavanu uchází. Večer uleháme a za bzučení polských komožroutů uvadáme do bezvědomí.

5. 5.

Nad ránem přezouváme karavan a sviňskou rychlostí se blížíme na polsko-ukrajinské hranice. Projíždíme kolem ostnatých drátů a kulometních hnízd a zastavujeme před polskou zá(z)vorou. Polská kontrola probíhá pohotově, pohodově. Potkáváme jediného celníka, vojáka, úředníka na celé trase, který má snahu komunikovat a kuňká trochu anglicky. Upozorňuje nás, že se nalézáme na celním přechodu pro osobní auta a my s karavanem spadáme do nákladní soupravy. Na cestě zpět se mu máme vyhnout. To že máme pouze řidičské oprávnění typu B nikoho nezajímá a s chybějící skupinou E pro jeden a půl tunový karavan si nikdo hlavu neláme. Pravý kolotoč nastává na modrožluté sjezdovce. Jako cirkusové spřežení zastavuje naše třítunové monstrum v celním prostoru, kde se začínají shlukovat všechny podřízené i nadřízené, bolševické šarže. Jelikož jsme v daný okamžik na přechodu numero raz (jediní), začíná detailní skoro až na všechny tělní otvory vlezlá prohlídka. Opálený jezevec s čenichem irského setra nás prozíravě sleduje a sonduje pro vlastní potřebu narkotika, drogy a kalašnikovy (zbraň tady na východě tolik oblíbená :) Psa nemá a než by něco hledal, tak se z pohodlnosti pouze zeptá. Jinak řečeno, za úplatek je možné převést cokoliv. Poprask nastává v okamžiku otevření kufru, kde se nalézají čtyři zrcadlovky, dva kompakty, dvanáct objektivů a další vybavení jako blesky, baterie, stativy, slidery a pamětové karty. Pro ukrajinské celníky naprosto věc vídaná asi tak, jako pro černocha kokosy na sněhu. Hodnota fotovýbavy hrubě převyšuje hodnotu šaranu s karavanem. Po tomto úspěšném nálezu začíná výslech nanovo a znovu padá otázka, kdo k sakru jsme, kam doprčic jedeme a co tady s tím nádobíčkem jako chceme dělat? :) Největší humbuk však způsobuje až odkrytí malé kamerky Gopro, která se ztrácí v rukou celníka, kolem kterého se shlukuje celé komando hranice hlídajících vojáků. Nevím, jestli jsou zvědaví nebo se cítí být ohroženi, každopádně tu kamerku budu chtít zpátky. Po chvilce se jeden z celníků vrací a ptá se po manuálu, který já jako správný špión nět :) Prohlídka je důkladná ale blesková. Po celním a pasovém odbavení opouštíme celní prostor. Ujíždíme nasraným celníkům, kteří si díky přítomnosti vyšších šarží nemohli a nedokázali říct o úplatek, který jsme pro ně měli nachystaný.

Vítejme na Ukrajině. Přivítat se musíme sami, nikdo na nás naštěstí nečeká. Začíná tankodrom rozmlácených cest mnohačetných paradoxů. V této rusky orientované zemi je naprosto obvyklé potkávat koňské a kravské povozy na „hlavních cestách“ i dálničních tazích. Žigul s černými skly i vepředu je zde nejrozšířenějším dopravním prostředkem. Nabíráme směr Klevan a pokračujeme po A4, E40. Cestou zdravíme všude přítomné čápi. Při západu slunce dobýváme Klevan a hledáme tunel lásky. Místní nás navádí spolehlivě, tahle atrakce je v okolí i ve světě známá. Dojem kazí špatné světlo a malý, štípající pizděc v počtu milión křídel na milimetr krychlový. Na dálnici pozdě večer jedeme po komfortní leč pro západoevropana atypické dálnici, na které naleznete obracečky do protisměru a regulérní přechody pro chodce. S karavanem dosahujeme průměrné rychlosti osmdesáti kilometrů za hodinu. Nastává tma. Po pár kilometrech vidíme bílý, na nás mávající kužel. Zprvu to vypadá na močícího Ukrajince odhánějící u krajnice komáry, brzy na to však poznáváme visačky a hodnosti přespolní hlídky a raději zastavujeme. Dostáváme školení ohledně ukrajinských značek a omezení padesátikilometrové rychlosti za hodinu. Aktivně necháváme tlustému, od buchty umaštěnému žigulovi deset euro a uháníme teď už poučeni osmdesáti kilometrovou rychlostí směr Klevan. Jelikož je již příliš pozdě, uleháme na odpočívadle na E40 u benzínky a za bzukotu komáří osudové symfonie se přepínáme pouze do standby režimu.

6. 5

Další den se nese v duchu cestování. Krásné jsou místní znaky daných oblastí, které nejsou běžné cedule ale pěkně do kamene tesané a možná i nehty ryté písmena a tvary. Už nás ani nepřekvapují lidé na cestě odnikud nikam nebo rozsekané cesty a specifické, ukrajinské wrackobusy. Přijíždíme do Orane a hledáme místní kemp o kterém se příliš nemluví. Ptáme se místních dobro-vdovců a vytahujeme také fotku majitele kempu. Fotovidláci opouští pohodlí auta a jdou na průzkum terénu pěškobusem. Já si mezitím pohrávám s dozimetrem, když mě náhle oslovuje muž staršího věku jedoucí na starém, ruském žigukole. Navazuji první nadnárodní komunikaci a rukama a taky hodně nohama vysvětluji fakt, že hledáme majitele potažmo samotný kemp. Po chvilce oboustranného lámaní se chápeme a tenhle pán se mi představuje jako ředitel daného kempu. Hurá, máme vyhráno. Sergej se vrací pro auto a my ho doprovázíme až do útrob sekvojemi porostlého kempu, kde nám nabízí nejlepší chatku za třistapadesát  hřiven na noc. Komfort této cottage nám v dané lokalitě vyráží dech. V milisekundě je rozhodnuto, karavan parkujeme vedle domku a my si dáváme po třech dnech lepivého potu a svrabu života budič zvaný sprcha. Sergej je naprosto perfektní a unikátní, muzejní osůbka. Je bezkonfliktní, bezprostřední a velice vstřícný. Často nás navštěvuje a často s ním promlouváme. Chystáme věci na vstup do černobylské zóny a usínáme v kyjevském čase.

 7. 5.

Nad ránem se chystáme do zóny. Vstup máme zajištěn cestovkou, jedeme na Dityatky. Zde se již shromažduje plénum všemožných žigulů čekajíc na vpuštění do okolních vesnic, Černobylu. Instrukce z cestovky zní jasně, ohlásit se na Dityatkách vojákům, kde nám bude přivolán průvodce. Vystávám nekonečnou a předbíhající frontu plnou cizorodého, ukrajinského a ruského breptání. Snažím se tvářit drsně a nezaujatě. S vojákem komunikuji lehkou až kojeneckou angličtinou. Ten po pěti vteřinách arogantně zahazuje naše pasy a vyhání mě z daného prostoru. On je pánem a on přece nebude mluvit anglicky. Konec srandy, voláme do cestovky, jak to vypadá s naším guidem. Zjišťujeme, že se holka konečně vykopala z postele a je na cestě z Kyjeva. Bude to ženská. Čekáme a necháváme se najít. Po krátkém česko-rusko-anglickém seznámení s Ljeno usedáme do auta a najíždíme čumákem k závoře. Poslední kontrola povolení a vjíždíme do zóny, Dityatky se nám ztrácí za zády. První zastavení nás čeká ve staré nemocnici, kde není vůbec nic k vidění, projíždíme Černobylem a dostáváme se do přístavu. Staré wracky lodí odchytáváme z povzdálí, bohužel bezprostřední vstup ke korábům je nám striktním zákazem zapovězen, stejně jako návštěva radaru nebo pohřebiště staré techniky Rasocha. Navštěvujeme betonový památník věnovaný hasičům (první oběti černobylského neštěstí) v těsné blízkosti se nalézá požární stanice. Cestou potkáváme obrovské krtince se značkou radiace. Jsou to navezené a zahrabané trosky domů a techniky. Navštěvujeme školku. Figuríny panenek jsou zde až nápadně naaranžované, Ljena však tvrdí, že v těchto polohách jsou zde od nehody a od evakuace školky. Další zastávka je mnohem zajímavější a my zastavujeme u nedostaveného pátého a šestého bloku elektrárny. Stavba byla v plném proudu a těsně před dokončením. Z povzdálí již poznáváme siluetu třetího a hlavně čtvrtého bloku. Projíždíme kolem elektrárny, nejblíže se dostáváme na úroveň 500 metrů, kde je radiační pozadí kolem 2,5 mikrosívrtů za hodinu. Pláštěnka sarkofágu vypadá velice bídně, nelze si také nevšimnout sesuté zdi z února letošního roku, která má rozměr 600 metrů čtverečních. V těsné blízkosti elektrárny také vyrůstá nový sarkofág, práce však stojí. Dozimetr se poblázní až na kraji rudého lesa, kterým popojíždíme do města Pripjať. Zastavujeme se na mostě, pod kterým vede trať k nádraží. Dokážu si představit krásy tohoto místa před rokem 1986. Všude přítomná, více i méně kontaminovaná rez, mě zde fascinuje i děsí zároveň. Zvláštní pocit. Do Pripjati se dostáváme přes poslední, hlídanou závoru. Stalkeři sedící v obytných plechovkách a bránící se částečkám záření alfa, beta, gama, zvedají kontaminovaný trám a my vjíždíme do města duchů?! Ale vůbec ne... místní flóra se dere z poza všech panelů a paneláků a z města samotného toho moc nevidíme. Ljena však pro nás chystá perličku a za její asistence šplháme na nejvyšší budovu v Pripjati, šestnácti patrový block of flats, kterých je v okolí několik. Z výhledu ze střechy se nám tají dech, jak všechny panelové kostky vystupují z agresivní květeny jako esíčka v polívce.  Z němého úžasu tak nějak zapomínáme fotit a kocháme se výhledem a tichem. Prohlídka probíhá ve velikém presu a my zanedlouho navštěvujeme místní bazén. Ten je celosvětově hodně profláknutý. Zajímavým místem se pro mě stává náměstí s několika podlouhlými schody, odkud se dostáváme k zábavnému parku a k ruskému kolu. Paradoxně na elektrických, dětských sedačkách měřím nejvyšší radiaci. Prověřujeme také schopnost mechu kumulovat a shromaždovat částečky radioaktivního prachu a měříme zde kolem čtyř mikrosívrtů za hodinu. Po čtyřech hodinách opouštíme zónu a prcháme obrovskou rychlostí do Černobylu, kde musíme podstoupit oběd. Procházíme standardní dozimetrovou kontrolu, stejně tak naše vozidlo. V černobylu usedáme k obědu, jídlo je zde pro návštěvníky velice bohaté a po vzoru Stalina a Lenina také stejně velkolepé a chutné. Loučíme se s naším průvodcem a kontrolujeme hodnotu našeho dozimetru. Ručička se zastavila na úrovni kolem tří mikrosívrtů za čtyři hodiny strávených v zóně, reálnou hodnotu však počítám o malinko vyšší. Prohlídka zóny je podle Ljeny bezpečná, absolvuje jich relativně hodně. V začátku celých čtrnáct dní zkoumala krásy tohoto hypnotického místa, aby po skončení stalkerovského kurzu mohla návštěvníkům připravovat různorodé programy včetně toho našeho.  Nabízí i dlouhodobější pobyty, je však striktní a odkazuje nás na domovskou cestovku, která si ji najímá. Návštěvní místa má prověřené, na některé vás však nepustí, i když fotografie Rascochy nebo silně kontaminovaného přístavu tvrdí opak. Sečteno a potvrzeno, divného pocitu se zde po celou dobu návštěvy nezbavíte.

 Loučíme se s Ljenou a po vlastní ose začínáme kopírovat zónu po přístupných cestách. Plot v okolí nám vyhrazuje povolenou oblast. Popojíždíme k vybydleným barákům, a poznáváme místní mafii v žigulu. Zde zastavovat nebudeme, poklady najdeme jinde. Po návratu dáváme dekontaminační sprchu a usínáme s nevšedním zážitkem.

8. 5.

Kafíčko, cigaretka, toaletka a sprcha - tak začíná každodenní vstávání tvora zvaného fotovidlák. Jezdíme po okolí a nalézáme opuštěnou školu, ve které se nám odkrývají neskutečné scenérie, fotíme zde několik hodin. Máme hlad a také štěstí v neštěstí. V dodávce plné komárů a žloutenky všech typů nalézáme ukojení našich řvoucích žaludků. Na vodu však štěstí nemáme, jsme nuceni koupit ukrajinskou, podivnou, minerální vodu. Jsme kousek od Rascochy, ta je však za plotem, stejně jako osm set dalších, více-méně kontaminovaných skládek. Nalézáme obrovské pohřebiště filmů místního KYJEVWOODU a několik desítek minut si hrajeme s časosběrem. V Kyjevské oblasti je neskutečné množství zajímavých objektů. Pro fotografa i nezaujatého turistu se tento kout světa stává úžasnou podívanou. Je veliká škoda, že po nájezdech místních rabovačů přichází tento kraj o svou jedinečnost v podání starých domů, chaloupek a vozidel různého druhu a typu. Je pro nás překvapením a trochu i zklamáním, že místní domy a dřevěnice se rok od roku čím dál více zabydlují, lidé se vrací. Popojíždíme dále a poznáváme starou cestu fotovidláků z roku 2011, na které je chytla skupina ukrajinských vojáku hlídajících zónu. Parkujeme auto a vydáváme se krokem po této cestě, končící na mostě a vedoucí do zóny. Z dálky poznáváme siluety vojáků. Vracíme se zpátky k autu. Je to škoda, protože místo střežené těmito vojáky nabízí krásný kus, bohužel pro návštěvníka, zakázané krajiny. V podvečer sháníme mléko. V malé, ponuré jednotě se dávám do řeči s místní prodavačkou. Komunikace je složitá, slovo mléko neznají, ale grimasou dojení a bučením se ve finále chápeme :) V Ivankiv nakupujeme dobroty. Vybírám sladké pirožky, zákusky a všemožné laskominy. Večer se vracíme do kempu a vaříme dobroty.

 9. 5.

Nad ránem se chystám upadnout do sladkého rauše. Nechávám na chvíli sladké pochutiny bez dozoru. Snadnou kořist loví zdejší kočky. Z milých mazlů se z minuty na ránem stávají v mých kopačkách sladkopolevní mrchy.  Musím si vystačit s vánočkou a sýrem. Tiskneme fotky a chystáme je jako pohledy. Dnešek je ve znamení Černobylského Muzea v Kyjevě. Cesta je obyčejná a nic nenasvědčuje tomu, že se blížíme do hlavního města Ukrajiny. Předměstí Kyjeva je zašlé a nenápadné, připomíná mi část v Brně zvanou Cejl nebo Bronx v devadesátých letech. Muzeum nalézáme podle navigace na první dobrou. Za shlédnutí stojí předměty pracovníků elektrárny, dobové fotografie a plány sarkofágu. Většina věcí je kontaminována a zapečetěna v neprodyšné expozici. Je to místo k hlubokému zamyšlení a k uznání všech pracovníků, kteří se na likvidaci nehody podíleli. Do návštěvní knihy ryju naše iniciále a děkuji za expozici. Po prohlídce v muzeu dáváme dobrůtky v podobě kafi, horké čokoládky, kokakoly a pizzy :) Po dobrém jídle hledáme centrum, zastavujeme na místních trzích a stoupáme podlouhlou ulicí k bohatým kyjevským kostelům. Místní trhy jsou rozmanité a je zde úplně všechno, na co si vzpomenete. Od odznáčků, magnetek, matriošek, provázků, kamenů až po stříbrné lžičky, starožitnosti, plynové masky, hodinky. Našli jsme dokonce gagarynskou vesmírnou přilbu ze Sojuse nebo dokonce zlatou Leica z roku 1936 vydanou k oslavě olympiády pořádané v předválečném Německu. Cenovky nehledejte, vše je otázka ústních dohadů. Za některé prkotiny si starousedlíci i překupnící nechají velice slušně zaplatit. Dostáváme se k chrámu Cathedral of the Holy Apostle Andrew. Vyhlídka je bohužel uzavřená, jinak se zde Kyjev rozprostírá jako New York na dlani. V povzdálí jdou vidět "mrakodrapy" nového Kyjeva. Cestou zpátky poznáváme vyprázdněné stánky a ulice zaplavuji kytarový rádoby mágové a umělci hrající na dva akordy s čapkou připravenou na drobné i nadité peněženky chudých turistů. Vracíme se k autu. Okno je bez pokuty a kola na svém místě, nepochopitelné :) Odjíždíme směr Ivankiv. V cílové destinaci určuji zkratku, na které nás zastavuje policajt. Jelikož nás zdejší šerifové hlídají na každém kroku, ptají se prvně na kameru, kterou vozíme na kapotě. Celá komunikace probíhá následovně. Kde máš kameru. Nemám kameru, je tma. Kam jedete. Jedeme do kempu. To já vím, ale co tu děláte a kam jedete pak. Já fotograf. Jinak řečeno policajt je nervózní a vyzvídá, proč jsme v kyjevské oblasti tak dlouho a co máme za lubem. Po chvilce nás lustruje a poučen předešlou hlídkou trvá na předložení zelené karty tzv. vytahuje eso v rukávu. Nechápavě se tlemí na kus zeleného papírku, prd tomu rozumí a znechuceně nás bez úplatku pouští dál na cestu.

10.5

V pátek nad ránem balíme fotografické křápy a chystáme velkolepý přesun do karavanu. Nejraději bychom ho polili benzínem a zapálili. V daný okamžik se stal naším břemenem. Na víkend má Sergej do naší chatky nahlášeny hosty, tudíž volíme karavanovou variantu. Dopoledne nám Sergej nese výbornou novinu a my ukrajinskou mafií odhlášenou chatku bereme ještě na jeden den. Děláme se Sergejem společné foto a obrázek mu rovnou před nosem tiskneme. V němém úžasu si cenný artefakt odnáší do své jeskyně v Orane. Čas pokročil a my míříme do Ivankiv do velice solidního obchodu na nákup chlastu. Cestou navštěvujeme i ponurý obchod v barvách modro žluté jednoty. Kupujeme sýr, vody a všemožné sladké laskominy. Vybírám džus, na kterém je dvoucentimetrový prach. Rok konzumace již zašel a nedal se přečíst. Všechny ukrajinské laskominy byly výborné pochutiny.

11.5

V sobotu ráno se chystáme do ČR. V navigaci vybíráme slušnější komunikace – které však nejdou poznat – a hledáme nějakou poštu. Máme štěstí, jednu skutečně nalézáme. Obsluha je mladá a milá. Slovansky a rukodělsky se dohaduji o hodnotě známky nutných k nalepení na naše psaníčka. Olíznou nalepit a vhodit do schránky – tak zní správný senderský postup. Cesta ubíhá pomalu, vjíždíme na naší ukrajinskou dálnici, kde jsou běžná omezení na padesát kilometrů za hodin. Dostáváme pokutu padesát euro za překročení rychlosti a jsme upozorněni na další hlídku za dalších třicet kilometrů. Tento zaplacený úsek jedeme bezpečně rychlostí světla :)  Zdlouhavou cestu končíme kousek od slovenských hranic na benzínce.

12.5

Projíždíme podkarpatskou rusí a v horách na horizontu kupuji cenné matriošky. Krajina je zde opravdu hornatá, připomíná mi to hranice severní a jižní koreje, ve které jsem nikdy nebyl :) Blížíme se na celní přechod Užghorod. Hned u vstupní závory si aktivně voják říká o úplatek. Dostává od nás deset euro na kafe a posílá nás vyprázdněným VIP koridorem. To se však nelibí ostatním držgrešlím, kteří si v pruhu pro socky nezaplatili bezproblémový průjezd a začínají mrčet na celníky. Ti si však dokážou sjednat respekt a po chvilce je v tomhle byrokratickém kurníku po zakokrhání kohouta ticho, jako v králikárně. Pasová kontrola je drsná, sto dvaceti kilogramová mastodontní samice Yvanovna Draselná z celé situace svým nabubřelým výrazem dělá hororový bezceler. Celní prohlídka je až nezvykle rychlá a borce s pendrekem u pasu zajímá víceméně pouze obsah a náplně bomb v karavanu. Menší komplikace nastávají na slovenské straně, kde si musíme vyčekat dvouhodinovou frontu. S plným močákem se z celé situace stává veliká komplikace. Na straně jedné ukrajinský samopalník, na straně druhé slovenské frčky a desítky kamer nasměrovaných na můj pytlík celou situaci bedlivě sleduje a skenuje. Prohlídka se stává urologickou návštěvou. Po dvou hodinách nekonečného čekání se u našich bratrů zvedá závora a my plujeme do zemí EU. Kupujeme dálniční známku. V němém, ale uvěřivším úžasu míjíme roztavené mosty a dálniční placky objíždíme po okreskách. Míjíme Nízké i Vysoké Tatry, kde to dnes vypadá jako v Mordoru. Na benzínce u dálnice si dáváme do našich žroutů dobrého jídla. Počasí se kazí, prší, je hnusně a zima. Projíždíme přes Karpaty a v Půchově máváme Transibiřské Magistrále. Domů přijíždíme ve večerníčkových hodinách. Snažíme se vystřízlivět do starého povědomí. Vstřebáváme všechny zážitky, pocity a dojmy.

 20.5

Naše ukrajinské dopisy dorazily relativně v celku a bez cenzury.

 K zamyšlení

Černobyl je poučením, k jaderné energii se stavím neutrálně. Na Ukrajině je bezpečno, lidé jsou milí, hodní. Pokud jde o cizince, mají respekt. Přesto žije na Ukrajině spousta lidí, kterým je dobré se vyhnout. Poznáte je před a hlavně po. Jídlo je zde chutné a dobré. Potravinové náhražky se zde nepoužívají. Pokud jde o vodu, ty mají specifickou příchuť a nemusí vám udělat dobře. Obchoduje se v hřivnách, dolary ani euro moc neberou. Celníci jsou opravdu zkorumpovaní. Pokud máte peníze, pořídíte cokoliv. Benzín stoji 29 korun. Anglicky se s vámi nikdo bavit nebude, základy ruštiny se hodí. Cesty jsou hrozné, ale najdete i komunikace evropské úrovně. Ukrajina je velkolepá kapitola.

Po velmi dlouhé době tak, jak šel čas, doplňuji obrázky z této abnormálně zajímavé expedice. Příjemnou podívanou přejí členové expedice Ginger, Kvo a Koko ;)